Omyl jménem láska..
15. 7. 2007
!!!OMYL JMÉNEM LÁSKA!!!
Magda seděla vedle mě. Nemluvila, jen se tiše usmívala. Nevím na co myslela, ale nemohlo to být nic špatnýho, protože vím, jak se tváří, když se jí něco nelíbí. A tohle se jí líbit muselo..
„Co je?“ odhodlala jsem se jí po pěti minutách docela trapnýho ticha zeptat.
„Nic..jen..,“ zarazila se, myslím, že přemýšlela nad tím, jestli mi to má říct, nebo ne. Ale nakonec se rozhodla, že jo, protože o chvilku později mi všechno vyklopila. Do detailů.
„Tak to je dobrý..no..“ odpovím jí a zadívám se na vodu. Nemám co víc bych jí na to řekla a ani nechci. Moc dobře ví, že se mi Dan líbí. To snad udělala schválně! Kdyby to nebyla moje kamarádka, fajn, chápu to, chtěla se mi mstít, proto Dana sbalila. Ale tady je problém, že ona mojí kámoškou byla. Tedy alespoň tak jsem ji já celou dobu brala. Beze slova se zvednu a odejdu pryč. Ani se za mnou nedívá. Jo. Nebyla to moje kamarádka. Teď už to vím.
Když jsem od ní daleko, zpomalím. Už nemám takovou potřebu někam spěchat. Vlastně ani nemám kam. Máma se s otčímem jako vždy určitě hádají..vlastně proto většinu svýho zpackanýho života trávím mimo domov. Jenže doteď jsem vždycky mohla jít za Magdou..Ale potom co udělala prostě už nemůžu. Nemohla bych ji vidět s Danem pohromadě. Neunesla bych to!
„Dávej pozor!“ uslyším někoho. V tu chvíli se otočím, něco se asi stalo. Ale nic. Nikde nikdo. Otočím se zpátky a pak si to uvědomím. Přede mnou stojí nějakej borec. Ale..
„Promiň..já nechtěla jsem..fakt se omlouvám“ vypadne ze mě. Nic kloudnějšího nevymyslím, jelikož když se mu podívám do očí, nemám slov. Září jako hvězdičky, jsou fakt krásný. A jeho hnědý vlasy..hm..vypadá zrovna tak jako Dan! Ale tohle není Dan.
„To je v pohodě. Vlastně..seš o.k.?“ zeptá se zamyšleně a pousměje se.
„Jo, teď už jsem. Jenom jsem se zamyslela a nějak nevnímala cestu“ omluvím se mu rozklepaným hlasem. Proč se mi sakra hlas klepe zrovna teď, když to potřebuju nejmíň?
„No, nevypadáš tak. Nad čím může holka jako ty přemýšlet?“ no, tak tohle jsem nečekala. To fakt vypadám jako idiot, že nemám ani právo přemýšlet? No, asi má pravdu, fakt jsem se moc nepovedla. Se svýma modrýma očima bych byla jakžtakž spokojená, ale zrzavý vlasy a pihy všude kam se podívám, hmm…to není moc dobrá bilance pro tenhle svět, kde se uznávaj jenom anorektický modelky. No dobře, postavu nemám k zahození, ale ksichtíček by si pár úprav vyžádal..
„Myslíš že neumím myslet? No, děkuju ti. Radši už půjdu“ naštvaně odseknu a obejdu ho bez rozloučení.
„No konečně jsi doma! Kdo má pořád hlídat ty uřvaný parchanty?“ uslyším otčíma hned jak za sebou zavřu dveře. Kdybych nebyla tak blbá a nenechala se Magdou vytočit, mohla jsem se s ní ještě teď flákat někde po městě a neposlouchat jeho kecy!
„Ti parchanti, jak jim říkáš, jsou tvoje děti!“ odpovím mu zatímco si zouvám boty.
„Říkala jsi něco?“ podívá se na mě nabroušeně.
„Jo, říkala! Že Kačka a Kristýnka jsou tvoje dcery, který sis udělal ty a ne já, takže by ses o ně měl nejspíš starat ty s mámou a ne já! Vždyť vás vůbec neznají! Pomalu mi začínaj říkat mami!“ vypěním a bundu fláknu místo na věšák na zem. To otčím neunese a vrazí mi takovou facku, že druhou chytnu o dveře. V té rychlosti se kousnu do rtu a spustí se mi krev.
„Drž hubu, ty malej spratku, vidím, že Monika na výchovu nestačí“ zašklebí se na mě a s láhví piva se odklidí do obýváku.
Vzbudím se. Je ráno, sněží. Tak to je skvělý. V týhle zimě bez Magdy nemám šanci být mimo domov. Jenže já už to tady fakt nevydržím! Po tom, co mi táta včera uštědřil facku, v podstatě dvě nemám chuť tu zůstávat. Otevřu skříň a vyházím z ní nejdůležitější věci. Hodím je do báglu místo učení a vytratím se z bytu. Stejně si toho ani nevšimnou.
Chvíli se jen tak poflakuju po městě, bez cíle, nemám kam jít. Zrovna když chci jít na nádraží, kde bych si mohla koupit jízdenku do Plzně, vlastně tam mám babičku, kterou jsem už řádku let neviděla. Třeba by mě u ní nechala bydlet, mohla bych tam chodit do školy! V tu chvíli mě zastaví onen kluk, který mi včera řekl, nad čím tak můžu přemýšlet. Nebudu zapírat, že jsem si na něj dneska vzpomněla víckrát, než je nutný..
„Ahoj,“ pousměje se na mě, ale když si mě pořádně prohlídne úsměv se mu z tváře vytratí. „Co se ti proboha stalo?“ rukou mě chytne za bradu.
„Nic, nic se mi nestalo. Nešahej na mě“ chytnu ho za ruku a stáhnu mu jí dolů z brady.
„Nekecej. Povídej, hned.“ Chytne mě za ruku a táhne někam pryč.
„Můžeš mě nechat bejt? Pusť mě! Hned!“ vyjeknu na něj až se sama leknu. Kde se to ve mně bere?
„Ne, nemůžu. Podívej se, dokud mi to neřekneš, nehneš se odtud ani na krok.“ Odemkne dveře do bytovky a zatáhne mne dovnitř.
„Fajn, tak dobře.“ Zašklebím se na něj a dál už jen mlčím.
„Vidíš? Hodná holka,“ usměje se na mě zase jeho krásným úsměvem. A nebudu lhát, jeho rty jsou k zulíbání! „Takže mi to řekneš, že? Povídej.“ Otevře dveře do jednoho z bytů a naznačí mi, abych šla dovnitř. Na chodbě nechám boty i bágl, ale dál nejdu, nejsem tu přece doma, že!
„A co mám povídat? Pohádku? Neblbni, ještě není večer.“ Podívám se na něj významně, přece nepřiznám, že jsem slabá a že se bojím!
„Aha. Takže se ti asi domů ani moc nechce..no, místa je tu dost, jak vidíš.“ Podívá se kolem sebe a pak jeho oči zůstanou viset na mě. Je to divnej pocit.
„Jo, dobře..Kde můžu spát?“ zeptám se ho na rovinu.
„Támhle.“ Ukáže na manželskou postel. Tak počkat, něco mi tu nehraje…
„A ty? Ty budeš spát kde?“ udiveně se na něj podívám. Pokud se mi doteď dařilo skrýt svůj strach, tak teď si musí být ihned jistý, že je to trošku jinak.
„Taky tam.“ Zašklebí se. „Však jsi říkala, že ti nevadí, že tu budeme spolu.“ Vážně fungujeme jako sehraná dvojka. Kdyby tohle někdo viděl v televizi, musel by se dokonale bavit!
„Ne, nevadí.“ Podívám se na něj a odejdu do ložnice. Skočím do postele a mlčím. Jediné co dělám je to, že pozoruju lustr.
„Takže nic neřekneš?“ podívá se na mě udiveně. Asi čekal něco jinýho, brouček. Je mi líto, že ho zklamu. Ale nikomu nehodlám věřit, protože, když vás v jednom dni zmlátí otčím a zradí kamarádka, ani jinej pohled mít snad nemůžete.
„Ne, neřeknu.“ Nespustím oči z lustru. Tak moc ráda bych mu všechno řekla, jenže on mě pošle zpátky domů s tím, že jsem puberťačka. A to tedy ne!
Ani nevím jak dlouho jsem spala, ale když se vzbudím je všude tma. I uvnitř bytu. Nejspíš někam odešel a jsem tu sama, ale..tolik mi přece nemůže věřit! Zvednu se z postele a rozsvítím. Dojdu až do kuchyně a tam ho spatřím. Stůl je připravený pro dva lidi, asi uvařil večeři.
„Jak ses vyspala?“ zeptá se mě, když si všimne, že stojím ve dveřích a pozoruji ho.
„Ušlo to,“ pousměji se a vejdu dál do kuchyně. Bez zeptání se posadím na jednu ze dvou židlí. Podívá se na mě a přinese mi špagety. Hmm, tak asi nejsem jediná, která je má v lásce! Připadá mi to jako manželský život, i když se vůbec vlastně neznáme. Potkal mě včera, tak hrubě jsem ho obešla a dneska u něj v podstatě bydlím! Kdo by to řekl. Při téhle myšlence se musím zasmát.
„Co se děje?“ zeptá se mě s úsměvem. Vidí, že je mi o něco lépe než předtím. A teď to vážně nehraji.
„Nic, jen mě něco napadlo.“ Naberu na vidličku něco málo z talíře a ochutnám. Není to jen příjemnej kluk, ale umí navíc skvěle vařit.
„Víš..mě teď taky něco napadlo,“ nalije do skleniček vodu a upřeně se na mě podívá. „Na to, že tu žijeme skoro manželský život ani nevím jak se jmenuješ.“
„Karolína. A ty, muži můj, jak se jmenuješ ty?“ Usměju se.
„Máš hezký jméno. Já jsem Adam.“ Zasměje se a dodá: „Škoda, že nejsi Eva.“
„Proč?“ zeptám se ho zaskočeně a naberu si další sousto.
„Protože Eva a Adam, to už by byla pravá komedie. Dobře, ale teď vážně. Řekneš mi, co se stalo?“ podívá se na mě. Neudržím to, musím mu to říct, vždyť toho pro mě tolik za ten den udělal a ani mě nezná!
„Můj otec matku opustil hned jak zjistil, že je těhotná. Potom se mamce sesypala práce, dělala modeling. Rok po mém narození potkala Romana, otčíma. Narodily se jim dvojčata, Kristýnka a Kačenka. Snášela jsem to kvůli nim, ale on se vždycky opil. Včera mě zmlátil“ polknu na sucho a abych víc nemusela říkat, napiju se.
„Je mi to moc líto. Asi jsi utekla, co? Když vidím ten bágl…“
„Jo, máš pravdu. Pojedu k babičce do Plzně. Snad si mě ještě pamatuje.“ Zasměju se..i když, bůhví jestli ještě žije. Naposledy, co jsem jí viděla jí bylo sedmdesát. A mě osm! Teď mi je devatenáct, takže bych se s tím měla raději smířit. Nakonec se totiž nejspíš budu muset vrátit zpátky domů.
„No..můžeš zůstat tady, jestli chceš. Vídám tě už pár dní. Fakt se mi líbíš, Karolíno. Ale jestli nechceš, pochopím to.“ podívá se na mě. Teď jeho oči nezáří, čeká až mu odpovím.
„Zkusit to můžem.“ Usměju se. Právě se ze mě stal nejšťastnější človíček na světě! Ztratila jsem sice rodinu, ale našla někoho, koho budu milovat víc! Už teď to vím.
„Dobře.“ Nahne se přes stůl a políbí mě.
„Pozor na ty svíčky, Adame.“ Sfouknu svíčku a už nám nic nebrání v tom, abychom si užívali dost dobře načatého večera.
Zazvonění telefonu mě probere. Se zavřenýma očima ještě šmátrám v posteli, abych vzbudila i Adama. Po chvíli pátrání oči otevřu a zjistím, že Adam je pryč. Tak se rychle zvednu a najdu telefon, abych se podívala kdo mě tak moc touží po ránu slyšet.
„Jo?“ řeknu ještě ospale do telefonu, aniž bych přemýšlela nad tím, kdo volá. Vždyť je to stejně jedno!
„Okamžitě se vrať domů!“ ze snů mě vytrhne až otčímův hlas. Tak to mi byl vážně čert dlužen! Jsem fakticky hloupá, měla jsem si simku vyndat a zahodit ji někde ve městě. Ušetřila bych si jedno ráno.
„Nevrátím, nechci s vámi mít už nic společnýho, Romane. Řekni jim, že jsem v pořádku“ odpovím mu celkem klidně, ale když slyším mámin hlas, jak s brekem prosí, abych se domů vrátila, nemůžu říct, že jsem tak v pohodě jako ještě před chvílí.
„Karolínko, miláčku, prosím tě..“ zaslechnu těsně předtím, než hovor ukončím. Nechci! Nechci poslouchat jejich prosebné řeči o tom, jak se všechno změní! Kolikrát už mi to vlastně slíbili? Nechci se vrátit a nevrátím. Vyhrabu se z postele, ještě trošku v šoku si vyčistím zuby a opláchnu obličej. S vlasy si starost nedělám, mám culík a vypadá to jakžtakž k světu, takže se jen rychle obléknu, nad vzpomínkou na včerejší noc se musím zasmát a vypadnu z bytu i s mobilem a peněženkou.
Když dojdu na náměstí, rozhlídnu se. No, náhody se dějí, takže bych si měla dávat pozor. Ačkoliv jsem na druhém konci Prahy, než máme..než jsme měli byt, co kdyby.. Nakonec se s klidným vědomím vydám do nejbližší prodejny telefonů a koupím si novou simku. Tu starou z mobilu vyndám a hodím do koše. Třeba se ještě někomu bude hodit, možná ji nějakej bufeťák v noci vytáhne…heh.
Adam říkal, že má dneska školu, ale přesto mě myšlenka na samotu nějak netrápí. Nechal mi na stole nějaké peníze, abych si koupila, co mi chybí. Je tak milý. Nikdo na mě takhle hodný ještě nebyl. Když všechno mám, rozhodnu se, že se můžu vrátit do bytu. Dneska jsem to všechno stihla nějak rychle, nevím co budu zbytek dne dělat. Koukat se na televizi nikdy nebylo mým hobby, radši bych se dál procházela, ale vzhledem k tomu, že je horko jako kdybych právě chodila po pláži na Ibize, tak se nakonec opravdu vrátím.
Už na chodbě je mi divné, že Adam je doma. Nestalo se mu nic? Pro jistotu ho zavolám, nechci dělat zbytečné problémy. Může být v pořádku, jen skončil trošku dřív.
„Ty už jsi tu, Karol?“ pozdraví mě, oděn jen v ručníku.Vůbec se neusmívá tak, jako včera. Něco mi tu nehraje.
„Jak vidíš, jsem“ odpovím mu chladným hlasem. Nebudu se radovat jen tak. „Jsi tu sám?“
„No, víš, jo jsem. Jen jsem se přišel osprchovat“ zavře dveře do koupelny a políbí mě na tvář.
„Proč zavíráš? Máš tam věci, ne?“ rozklepaným hlasem se ho zeptám, vlastně se neptám, konstatuji. Je mi jasný, že se něco děje. „Musím si umýt ruce, počkej.“ Ohlásím mu, jako by to byla povinnost a už si to štráduju do koupelny, když mě v tom chytne za ruku a zastaví mě. Vysmyknu se mu a prudce otevřu dveře. To co vidím mě jen utvrdí v tom, že lidem nesmím věřit. A já už jsem si myslela, že Adam je jiný. Byla jsem tak naivní!! Ve vaně se roztahuje naprosto cizí holka, ještě se na mě usměje. No, vychování asi fakt má, když i pozdraví. Nevnímám čas ani realitu. Rychle si vezmu batoh, měla jsem docela kliku, že jsem si ani včera nevybalovala! Prásknu dveřmi, na Adamovo volání neodpovídám, seběhnu schody a už si to razím na vlakáč. No, možná našel tu pravou Evu, napadne mě.
ZDROJ:http://liter.cz
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář