Nový soused
14. 7. 2007
...NOVÝ SOUSED...
"Verčo!" křičí mamka z kuchyně. Líně vstanu od počítače a dojdu za ní. "Co je?" zeptám se otráveně.
"Když jsem šla domů z práce, potkala jsem cestou Kropáčkovou. Povídala, že se k ní nastěhoval její synovec, bude u ní bydlet dokud si nepronajme něco svého. Prý ses s ním už seznámila. O tom jsi mi ani neřekla! Tak jaký je?"
"Nebyl čas," zalžu. "A je fajn…"
"Líbí se ti?" vyzvídá.
"Mami, prosím tě…"
"Kropáčková mi ho líčila v tom nejlepším světle. Nekouří, nepije…"
"…sexuálně nežije," dopovím a vybuchnu smíchy.
"O tom se bohužel nezmínila," zacukají mámě koutky. "Ale je chytrý, slušný… A prý i hezký. Ačkoliv to musíš posoudit sama."
"Už jsem posoudila," zazubím se. "Docela se mi líbí," přiznám a nevím, co to do mě vjelo. Nikdy jsem se mámě nesvěřovala, aspoň ne co se týkalo kluků. I když máme pěkný vztah, nikdy jsem neměla potřebu jí vykládat moje osobní věci.
"Vážně? Tak s ním někam jdi…"
"Zítra jdeme na zmrzlinu…"
"Běžte. Aspoň vím, že se o tebe nemusím strachovat, že to není žádný grázl. Někdy ho přiveď klidně i sem."
"Proč myslíš, že to není grázl? Jenom proto, že je to synovec Kropáčkový?" rýpnu si.
"Nemyslím si, že by v rodině měla někoho špatného…" nedá se.
"To, že je ona slušná, neznamená že…"
"Že co?"
"Ále," mávnu rukou, protože se mi nechce v téhle debatě pokračovat. Radši rychle odejdu zase do svého pokoje a pokračuji ve čtení povídek na internetu.
Večer jsem nemohla usnout a dneska ráno jsem se probudila nezvykle brzy. Asi se tolik těším na odpolední rande, jestli to teda rande bude… Jsem tak zasněná, že mi dokonce ujede autobus i když stojím na stanici! Otráveně čekám na další.
Nabývám přesvědčení, že mám dneska opravdu smolný den! Vytáhne si mě učitelka na matematiku. Včera jsem všechno díky Michalovi pochopila a teď stojím před tabulí jako ypsilon a s příkladem si nevím rady. Nakonec něco sesmolím s tím, že jednička to nebude, ale pětka také ne. Omyl! Ta baba jedna mě posadila do lavice s kulí. Hm, tak to nevím, jestli si tu známku ještě vylepším…
Ve školní jídelně do sebe házím jeden knedlík za druhým; pořádně mi vyhládlo, ale potřebuji se domů dostat co nejrychleji. Protože můj smolný den pokračuje, stihnu si sněhově bílé kalhoty pokapat omáčkou! A pak se všichni diví, že jsem protivná!
Pospíchala jsem, a tak přesně v pět hodin stojím před Michalovými dveřmi. Zazvoním. Chvíli čekám, ale nikdo neotvírá. Zazvoním podruhé, slyším, jak se uvnitř něco šustlo. Po chvíli konečně Michal otevře. "Jééé, Verčo… Ahoj… Mám tu návštěvu, ale hned jdu," řekne a vzápětí se za ním objeví nějaká holka! Nasucho polknu.¨
"Ahoj… Tak půjdeme radši někdy jindy," špitnu a chci se otočit a odejít.
"V žádném případě, jsem na odchodu," usměje se na mě ta holka. Michal s ní určitě chodí! Je hezká, a co víc - i sympatická!
"Musím vás představit. Tohle je Bára," ukáže na tu holčinu, "a tohle Veronika," kývne hlavou směrem ke mně. Nic víc k Báře neřekne - asi je to opravdu jeho přítelkyně…!
"Víš co, Baruš? Pojď s náma… Jdeme někam na pohár," navrhne Michal s úsměvem od ucha k uchu. Je milý, to ano… Ale je mi jasné, že budu páté kolo u vozu!
"Tak jestli to nevadí, šla bych ráda," mrkne na mě Bára.
"V pohodě," pípnu. Oba dva se tedy obují a za chvíli už si to rázujeme do nejbližší cukrárny. Když jsem si myslela, že budu páté kolo u vozu, měla jsem celkem pravdu. Oba dva se skvěle baví o tom, jak úspěšně zakončili střední školu. "A co ty a matura?" zeptá se mě se zájmem Bára.
"Nic…" řeknu a vzápětí mi skočí do řeči: "Jak to? Neudělala jsi ji?!"
"Ne, já jsem teprve v prváku…" hlesnu a připadám si děsně trapně! Ona si mě taky přeměří od hlavy po paty a její pohled mluví za vše: Cože? Michal se zahazuje s takovouhle holčičkou?
V cukrárně si vybereme stoleček, který je nejvíc v soukromí. "Tak co si dáte, holky?" zeptá se mile Michal.
"Já si dám zmrzlinový pohár s horkým lesním ovocem a se šlehačkou," poručí si Bára.
"Dobrá volba, dám si ho asi taky," usoudí Michal. Nechce se mi trhat "partu", tak si poručím taky to samé. Bára usoudí, že by si dala i něco k pití, tak si vybere čokoládový koktejl, Michal si ho samozřejmě objedná hned taky a aby byl stále galantní, poručí ho zase i pro mě.
Když už máme občerstvení před sebou, oba dva probírají univerzitu, z čehož usoudím, že tam Bára nejspíš taky nastoupí. Ráda bych se do rozhovoru taky zapojila, abych jí ukázala, že nejsem takové škvrně, za jaké mě asi pokládá, ale… Nemám žádnou trošku, kterou bych přispěla do mlýna. A když už chci něco říct, tak si to nakonec rozmyslím, protože si říkám, že by to bylo určitě něco trapného.
Kamarádi o mně tvrdí, že jsem veselá kupa a že jsem dost vtipná, není se mnou nuda… Jenže vtipné věci, kterým se směje Bára s Michalem, jsou na mě až moc inteligentní! Jsou to dospělí lidé a je to vidět nejen na první pohled, ale i když se ti dva spolu baví…
Radši se bavím sledováním lidí přes okno cukrárny. Každý někam spěchá, všichni mají na očích naražené černé sluneční brýle. I dneska si sluníčko dává záležet. Líp by bylo někde v temném lese, u vody anebo kdekoliv v přírodě než v rušném velkoměstě, kde se není kam schovat a kde sálá teplo ze všech budov, betonových chodníků a silnic.
"Tak půjdeme?" vytrhne mě z přemítání Bářin hlas.
"Moment, ještě dopiju," odpovím a hodím do sebe zbytek koktejlu. Michal poté zaplatí a vyjdeme do toho hicu. "Já už půjdu na zastávku, potřebuji si ještě něco zařídit," oznámí nám Bára.
"Chceš doprovodit?" nabídne se Michal.
"Není třeba," usměje se na něj a mě přejede soucitným pohledem. Jestli mi byla v první chvíli sympatická, změnila jsem názor!
"Tak fajn. Měj se, Báro. A zavolej!" rozloučí se ní.
"Ahoj," odpoví. Asi to mělo být určeno nám oběma, ale cítím, že to pronesla spíš k Michalovi. Neobtěžuji se k pozdravu, jen jí pokynu hlavou. Čekám, že se odlepí od chodníku a políbí ho, nic takového se ale nekoná! Otočí se na podpatku a odejde! Nevím, jestli se mám zaradovat… Třeba se s ním nechtěla muckat přede mnou. Tuhle myšlenku ale hned zavrhnu: kdyby spolu chodili, určitě by mi to dala najevo! Pro jistotu se zeptám Michala: "Ty s Bárou chodíš?" Zastaví se a podívá se na mě. Jeho reakce je pro mě nečekaná: "Cože? S Bárou? Blázníš? Je to jen kámoška…"
"Jen kámoška?" zeptám se ironicky.
"Jo. A když to chceš vědět - nelíbí se mi, není můj typ. A ještě ke všemu chodí s mým nejlepším kámošem, nastupuje s námi na tu vejšku…"
"Aha," oddychnu si. Neodpustím si ale rýpnutí: "Až příště půjde k tobě, nedomlouvej si nic se mnou. Nerada bývám páté kolo u vozu, víš?"
"Já jsem ale nevěděl, že se u mě staví. Objevila se mi pod oknem jako pára nad hrncem, tak jsem ji ze slušnosti musel pozvat dál." Takhle jeho odpověď mě uklidní ještě víc.
"Chápu… A co teď?" chci vědět. Podívám se na hodinky. Je už docela pozdě, v cukrárně jsme vydrželi poměrně dlouho. "Už bych měla zamířit pomalu k domovu."
"Jasný, tak půjdeme domů. Můžeme se sejít zase zítra, co říkáš? Musíme napravit ten dnešek," mrkne na mě.
"No nevím… Zítra se asi zase budu učit matiku. Dostala jsem kuli…"
"Co? Srazila jsi moje učitelské ego," zavtipkuje. "Já jsem si myslel, že lepší učitel než já není a že jsi to pochopila. Byl jsem pyšný sám na sebe a teď…" udělá na mě psí oči.
"Měla jsem špatnej den," mávnu rukou. Pomalu kráčíme k domu a teprve teď se pořádně rozpovídám. Bavíme se o našich zájmech a podobně, zatím se totiž skoro vůbec neznáme. Cesta domů mi uběhne pěkně rychle. Nechce se mi odejít domů bez něho! Vzpomenu si na to, co mi včera řekla mamka: že ho mám někdy vzít k nám! Tak ho tedy pozvu, souhlasí.
Máma už doma je, nejdřív si myslím, že se ho začne vyptávat na nejrůznější kraviny, ale nakonec to jde nečekaně hladce. Prohodí s ním jen pár vět, ani si ho moc neprohlíží! Ještě se nabídne, že nám udělá čaj a chlebíčky. Souhlasíme a zavřeme se u mě v pokoji.
"Máš pohodovou mamku," pochválí ji, ale myslím si, že jen tak - ze slušnosti.
"Hm, díky…" špitnu a pokynu mu k židli. Posadí se. "Donesu ještě jednu," povím. V pokoji mám totiž jen jednu židli, když mám návštěvu, donesu si další podle potřeby z kuchyně.
"Nemusíš," stáhne mě k sobě na klín a zašeptá mi do ucha. Tak mu sedím na klíně, dál si povídáme. Za chvíli mě zavolá mamka, ať si dojdu pro čaje a chleby. Všechno postavím na stůl a zase se na něj usadím. Teď už oba víme, že nás rušit nebude. Jako kdyby na tuhle chvíli už čekal! Vášnivě mě políbí. Pro tenhle účel je židle přece jen trošku nepohodlná, proto se přesuneme k posteli. Líbáme se, mazlíme se… Všechno je naprosto spontánní. Kdybych neměla doma mámu, asi by došlo i na něco víc…
"Už bych měl jít," oznámí mi asi za hodinu, dopije čaj, sní jeden chlebíček, aby se neřeklo a hodlá se opustit náš byt. Nezapomene se rozloučit s mámou. Ve dveřích mě letmo políbí - tak, aby to máma neviděla. Usměju se na něj a zaklapnu dveře.
"To je ten Michal, od Kropáčkové? Včera jsi měla pravdu. Nezdá se mi. Je takový… Divný," řekne a tváří se jako bohyně pomsty. Tajuplně se usměju a kráčím zpátky do svého pokoje, kde je ještě cítit jeho vůně. Pak ale ještě vykouknu ze dveří a zavolám na ni: "Pozdě!"
ZDROJ:written-words.blog.cz
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář